Jsou tomu skoro tři roky, kdy náš svět zasáhla pandemie koronaviru Covid-19. Musím říct, že když jsem o této nemoci slyšela poprvé, měla jsem opravdu velký strach. Nic jsme o této nemoci nevěděli a navíc ji v televizi propagovali jako úplně smrtelnou. Byla jsem ale ráda, že je od naší země tak daleko, že jsem věřila, že se k nám nemá šanci nějak dostat.
Uběhlo pár měsíců a první případ koronaviru byl u nás v České Republice. Měla jsem opravdu velký strach, že si to nikdo nedokáže představit. Hodně jsem sledovala případ nakaženého taxikáře, který byl nakažen jako první. Alespoň to tak uvádějí informace. A když se pak další a další případy šířily Českem, začala jsem propadat panice. Co když se Covid-19 dostane i k nám do města a nakazím se? Nebo co moje rodina? Měla jsem strach, vždyď u nás v rodině je těžce nemocná osoba a další jsou velmi staří. Byla jsem skoro bezmocná.
Nejhorší také byly zprávy o úmrtí. To mě děsilo nejvíce a já opravdu skoro nevycházela z domu. Bohužel jsem díky koronaviru přišla o práci. Pracovala jsem jako barmanka a když se zavřely podobné pohostinství, tak jsem byla bez práce. Moje bezmocnost stoupala a já se bála budoucnosti. Byla jsem matka samoživitelka a nyní bez práce. Byla jsem v šoku a slzy jsem měla na krajíčku. Pak přišlo v mém okolí první a pak druhé úmrtí a já se málem zhroutila.
Pak u nás zavřely školku a já musela být doma, zrovna v tu dobu, kdy jsem si našla brigádu. Nastalo pak martyrium v testování. Antigenní testy z nosu byly velmi nepříjemné a já se synem čekala v lednu v zimě na testování skoro dvě hodiny. Víte, já bych to vydržela, ale synovi byly tehdy tři roky, nebavilo ho to a navíc dost mrzlo. Když mu pak dělali testy, brečel a já brečela sním. Tu tyčinku jsem cítila v nose ještě dva dny. Ale vím, že to bylo důležité.